.: PŘIHLÁSIT SE :.

NickName: 

Heslo: 


Zaregistrovat se

.: KONTAKT :.

email

Články

Prvních osm kousků

Souhrnné bilancování vlastních výkonů za béčko a déčko Dukly v aktuální sezóně.

Konečně jsem se dostal k tomu, abych poreferoval o a „pochlubil se“ se svými letošními výkony za družstva Dukly, a sice béčko a déčko. Zatím to nebylo nic moc a hlavně začátek byl docela tragický, když první dvě partie s papírově slabšími soupeři (Jaroslav Straka, Anna Rývová) jsem prohrál, ve třetí partii jsem darem od pana Ťoupala dostal remízu ve chvíli, kdy jsem se dopustil prohrávající chyby, ve čtvrté jsem nedokázal navzdory tlaku udolat soupeře (Jiří Císař) s elem o více než dvě stovky nižším a v páté partii jsem po velmi ostrém a napínavém boji prohrál bílými se soupeřem (Miroslav Rada), který mi dal více než čtyřicetiminutového fóra svým pozdním příchodem do hrací místnosti, přičemž mě takticky přehrál ve své vlastní vrcholné kisně. Pak se ale na mě konečně usmálo štěstí a v šesté partii po nepříliš brilantně sehraném zahájení, ve kterém jsem se mohl v jednu chvíli dostat do problémů, jsem pěkným, i když nijak složitým taktickým obratem ošidil mladého kluka (Tomáš Sochor) o pěšce, s jehož uplatněním díky pokračující kooperativnosti notně vykolejeného soupeře nebyly žádné problémy. Poslední dvě partie s papírově nikoli slabými soupeři (Kamal Jarrah, Vít Žemlička) po oboustranně solidní hře skončily remízou, takže suma sumárum jsem pořád ještě dva body v mínusu, ale už ta bilance není tak tragická, jako byla v lednu.

K jednotlivým partiím, které jsou v sekci partie, teď pár slov podrobněji. V první partii v zápase béčka s Pankrácí jsem nastoupil s černými na osmé desce proti poslednímu borci ze soupisky soupeře, Jaroslavu Strakovi, se kterým jsem už minimálně dvakrát v minulosti hrál a vyhrál. Hrála se Grünfeldka a opticky to za mě nevypadalo špatně, ale pozdější rozbor ukázal, že jsem to sehrál a hodnotil trochu optimisticky a že v kritickém momentu partie, kdy jsem se pustil do zápletky, ve které jsem na začátku tupě zjevnul se šachem visícího pěšce na g5, kvůli kterému jsem nemohl dobrat pěšce v centru, jak jsem původně plánoval, by soupeř stál o něco lépe i při nejlepším pokračování z mé strany. Po zmíněné hrubce v propočtu se ovšem moje pozice ihned rozpadla a já se po pár tazích, kdy jsem ještě zkoušel kalit vodu, musel vzdát.

S paní Rývovou ve druhé partii v zápase béčka s áčkem Pragovky jsem měl na sedmé šachovnici bílé a velmi bojovnou náladu. Taky tady jsem soupeřku výrazně převyšoval elem a v minulosti jsem jí celkem hladce porazil, takže nebylo důvodů k obavám. Soupeřka na moje 1.e4 reagovala Skandinávskou a neprokazovala žádné agresivní tendence, takže v partii to nějaký čas vypadalo na jednostranný pressing s dlouhodobým lehkým plusem na mé straně. Ke své škodě jsem se ale prakticky přesvědčil, že z poněkud pasivní, ale pevné pozice může přijít kdykoli taktický knock out, jestliže si útočící strana začne počínat příliš troufale a lehkovážně. Na můj agresivní nástup na královském křídle soupeřka reagovala učebnicovým kontrem v centru, po kterém najednou všechno viselo a všechno hrozilo. Při správné hře jsem mohl dlouho a asi bez valné vyhlídky na úspěch trpět v nějaké koncovce bez pěšce, ale toho jsem se ušetřil zoufalým pokusem o aktivitu a o nastolení imateriální rovnováhy, po kterém jsem byl rychle a bez milosti zaříznut matovým útokem na krále vyhnaného daleko do pole.

Třetí partie, první za déčko v zápase s céčkem Pragovky, kde jsem černými na třetí desce čelil panu Ťoupalovi, byla smutným a strastiplným příběhem s nečekaným happyendovým rozuzlením. V zahájení (Vídeňská s 3.g3) jsem si počínal lehkomyslně, nechal jsem soupeři možnost vyměnit mého černopoláka za jezdce a hrát pozici se dvěma střelci, přičemž k plánované aktivní protihře na polootevřeném sloupci „a“ jsem se nedostal. Soupeř mě zatlačil do hluboké defenzivy, ve které jsem zůstal i po brzké výměně dam a následně i po výměně obou párů věží. Partie se dlouho kývala v rozmezí od trochu horší po skoro prohranou, ale zjevně prohranou se nestala, protože v kritických momentech jsem dokázal nacházet tahy, které nedovolovaly bílému dolomit můj odpor. Když se hra zjednodušila, už, už to vypadalo, že vyrovnání je na dosah ruky, a v jednom takovém momentu krátce před časovou kontrolou jsem soupeři nabídl remízu. Ten ovšem s ohledem na vývoj zápasu nabídku smíru odmítl a hrála se dál koncovka dvou střelců proti střelci s jezdcem, ne sice pohodlná, ale pořád ještě obranyschopná. Jenže ve chvíli, kdy už bylo vyrovnání na dosah ruky, jsem nezahrál nejpřesněji, znovu jsem se dostal pod tlak a nakonec v těžké pozici jsem udělal chybu umožňující bílému forsírovaně vyměnit střelce a přejít do pohodlně vyhrané koncovky střelce proti jezdci. A přesně v ten moment, ačkoli byl na tahu, se mě soupeř zeptal, jestli to nedáme za remízu. Nu, jak říkal don Vito Corleone, byla to nabídka, kterou nebylo možné odmítnout. Již rozhodnutý zápas tím byl výsledkově zkorigován na konečných 3 : 5 z pohledu domácí Pragovky a já si šťastně oddychl, že jsem sezónu nezahájil hned výsledkovou „velkou rošádou“.

A protože Pragovky není nikdy dost, hned ve čtvrté partii jsem doma za déčko sedl ke stolu na čtvrté šachovnici (takže opět s černými) s Jiřím Císařem z družstva TJ Praga D. V zahájení (Rétiho) se mi povedlo se ujmout iniciativy a vyvinout na soupeře nepříjemný tlak po otevřeném a-sloupci. Soupeři se sice „poštěstilo“ mi vyměnit bělopoláka za svého jezdce a získat tak dvojici střelců podobně jako pan Ťoupal v předchozí partii, ale okolnosti na desce byly diametrálně odlišné a zejména bílý černopolý střelec byl mrzák chromý a nemohoucí, zatímco mí koníci se proháněli po šachovnici, jak se jim zlíbilo. Opticky to vypadalo na velmi rychlý razgrom bílého a první utěšenou výhru v sezóně, ale soupeř v nelehké situaci projevil mimořádnou houževnatost. Byť v pasivní obraně, dokázal vykrývat všechny hrozby a já, abych pronikl do bílé pozice, musel jsem přistoupit na výměny, po kterých vznikla koncovka dam a černopolých střelců, která opticky vyhlížela velmi nadějně, jelikož moje dáma vtrhla do bílé pozice a rejdila v ní, zatímco její bílá kolegyně se střelcem jen pasivně a se štěstím stačily pokrývat pěšce i jiné hrozby. A pak ve chvíli před časovou kontrolou přišel z mé strany pěšcový průlom, po kterém se zdálo, že do bílé pozice vtrhne i střelec a bílý už nebude s to vše vykrývat, jenže ouha, před neodvratnou ztrátou materiálu a katastrofou bílého zachránila mnou přehlédnutá možnost věčného šachu dámou, pro kterou se tím průlomem otevřel d-sloupec. Po partii jsem si to dost vyčítal, protože jsem si myslel, že jsem soupeře určitě někde vypustil, ale doma výhru za mě nenašel ani Houdini, který černou pozici nikde nehodnotil výše než nějakých +0,35. Soupeř se prostě bránil dobře a nakonec se ze sevření dokázal vysmeknout. Hodně smolný zápas po dvou prohrách na prvních dvou deskách a šesti remízách na ostatních, přičemž minimálně tři z našich borců (Vláďa Dolínek, Honza Mašek a Patrick Kapila) byli v průběhu svých partií dost jednoznačně vyhraní, tak skončil trochu překvapivou prohrou 3 : 5.

Pátá partie sezóny ze zápasu déčka s týmem Unichess E se mi pak zapsala do paměti asi navěky, naplnila mě zoufalstvím a srazila moje šachové sebevědomí do prachu. Soupeři se k zápasu hraném u nás doma slézali jako švábi na pivo, přičemž ten můj, Miroslav Rada, mladý kluk s elem o necelou stovku nižším než mám momentálně já, dorazil do hrací místnosti jako suverénně poslední, jen slabou čtvrthodinku před tím, než by býval byl zkontumován. Po pravdě řečeno, v té chvíli už jsem vůbec nepočítal s tím, že budu ten večer ještě hrát a to se trochu podepsalo na mé koncentraci. Měl jsem na třetí desce bílé a hrála se Francouzská obrana, Winawerova varianta, ve které soupeř rezignoval na obvyklé tlaky proti Pd4, svou dámu vyvinul na a5 a pěšce přetáhl na c4, jen aby si mohl sezobnout přiotráveného pika na c3. Tady jsem mohl okamžitě vynutit remízu opakováním tahů a po partii jsem si říkal, proč jsem to já vůl raději neudělal, ale vynutit si remízu na papírově slabším soupeři, se kterým máte bílé a který vám dá více než čtyřicetiminutový časový náskok na hodinách, no, to by snad bylo na zastřelení popravčí četou pro zbabělost v boji, ačkoli v tu chvíli už se zápas viditelně lámal v náš prospěch, takže remíza by nebyla od věci. Po partii jsem přitom zjistil, že v jediné partii v databázi Chessgames.com, kde černý ve stejné pozici udělal totéž, bílý tu remízu vynutil (viz Risto Ničevski – Jiří Lechtýnský, Děčín 1978). No, každopádně já jsem se rozhodl hrát to na výhru a v průběhu partie jsem si byl dost dlouho téměř jistý tím, že jí mám na dosah ruky. Soupeř sice držel pěšce, ale za toho jsem měl více než postačující kompenzaci, navíc kolem dvacátého tahu se soupeři začala hlásit těžká kisna, když do časové kontroly ve čtyřicátém tahu mu na hodinách zbylo asi deset minut proti mojí téměř hodině. V této fázi partie se hra velmi vyostřila a zkomplikovala, přičemž s dvojicí střelců a dobře zkoordinovanými těžkými figurami jsem po otevřených liniích soupeře tlačil ze všech stran po celé desce. Po nástupu bílých pěšců na královském křídle s průlomem na f5 to vypadalo, že mat už není někde za horami, jenže černý našel téměř zázračnou možnost protihry troufalým kontrem v centru, který na první pohled vypadal jako projev čirého zoufalství, ale ve kterém bylo víc jedu než v klubku mamb černých. Když jsem pak v 32. tahu minul asi jedinou, krajně neelementární taktickou možnost k získání jasné výhody (figura za dva pěšce, byť s realizací by to nebyla žádná legrace a černý by možná při optimální hře mohl udržet remízu), pozice se otočila, černému v ní takticky vycházelo na chlup úplně všechno, a ačkoli se dvěma minutami na posledních osm tahů musel hrát velmi svižně, ani náhodou se nikde nespletl. Po časové kontrole jsem už v objektivně prohrané pozici zkoušel hledat zázraky, přičemž na mysli jsem měl hlavně nějaké patové motivy, které mohly při troše štěstí nastat, ale soupeř byl obezřetný a měl už i dostatek času, takže se žádný zázrak nekonal. Na výsledek jinak velmi zdařilého zápasu tahle moje personální kalamita neměla vliv.

Po tomhle zážitku se mi k další partii, tentokrát v řadách béčka doma na šesté desce v zápase proti céčku Kobylis, nesedalo lehce a hlavně na mé hře v zahájení se to dost podepsalo. Přitom Tomáš Sochor, další mlaďas, který hrál za své družstvo v tomto ročníku vůbec poprvé, se ukázal jako velmi příjemný a vzorně kooperující soupeř. Bílými rozehrál přijatý královský gambit jezdce, ve kterém po fischerovském 3…d6 4.Sc4 h6 přišlo méně časté, ale objektivně ne špatné 5.h4, po kterém mě „došla“ teorie, která doporučuje 5…Jf6 s intencí Jh5 a krytím Pf4, který nepředstavuje jen materiální aktivum černého, ale je i příslovečnou osinou v zadnici bílého, jemuž překáží ve vývinu černopolého střelce a odebírá důležitá pole e3 a g3 z dispozice bílých figur. Já namísto toho vyvinul druhého jezdce, což také nemůže být špatné, a následně jsem Pf4 pokryl „steinitzovským“ Df6. Objektivně jsem pak určitě nestál hůř, ale ve 12. nebo 13. tahu to chtělo sebrat odvahu a drze si rochnout nadlouho do lehce pošramoceného dámského křídla, o čemž jsem i docela vážně uvažoval, ale na co jsem si po předchozích zkušenostech s „odvážnými“ ideami nakonec netroufl. Přílišná opatrnost zapříčiněná z předchozích partií omláceným sebevědomím mě pak na chvíli dostala do potíží, protože bílý dokázal odehrát pěšce f4 zpět a já musel řešit menší problém s dokončením vývinu a uklizením krále z centra. To se sice povedlo, ale bílý mohl v jednom momentě vyměnit dámy a hrát na lepší koncovku se dvěma střelci proti jezdci a střelci, což je motiv, který mě pořádně potrápil v partii s panem Ťoupalem. Naštěstí soupeř touhle možností pohrdl a tak se namísto z mé strany dost nepříjemného endšpílu začala hrát regulérní střední hra, ve které aktivita černých figur s polootevřeným b-sloupcem asi plně kompenzovala soupeřovu dvojici střelců a potrhané černé pěšce. Příjemným plusem byla i situace na hodinách, protože soupeř vymýšlel zahájení mnohem úporněji a pomaleji než já, takže jsem získal více než dvacetiminutový náskok. Zlom v partii nastal v 24. tahu, kdy bílý ve snaze zachovat si dvojici střelců spadl po hlavě do nastražené taktické léčky, ve které po elegantním obratu s dvojí obětí věže na b4 a d4 a s motivem dvojího úderu střelce na d4 proti králi na g1 a věži na a1 zůstal bez pěšce. Koncovka se mohla hrát ještě dost dlouho, ale bílý v časové tísni a psychicky nalomený utrženou taktickou ťafkou si v několika tazích vykopal vlastní hrob a sám se do něj uložil ještě před časovou kontrolou.

O posledních dvou partiích pak není dohromady moc co psát. V obou se hrála zavřená španělská, jednou černými (proti Jarrahovi v zápase déčka s DP –VŠFS II) a jednou bílými figurami (s Vítem Žemličkou z kobyliského béčka), přičemž obě partie po oboustranně solidní hře bez nějakých dramatických výkyvů a událostí skončily ve vyrovnané pozici dohodou o smíru v 26. a 28. tahu a v obou případech remízový návrh padl ze strany vůdce bílých figur. Mě v partii s Žemličkou k remízovému návrhu přiměla hlavně okolnost, že kromě absence jakékoli výhody na mé straně s výjimkou opět poněkud lepšího času jsem o tah dříve málem jednotahově přišel o figuru, když jsem chtěl zahrát 27.Df2 a teprve ve chvíli, kdy jsem dámu už vzal do ruky, jsem postřehl, že po tom černý může suše sebrat na g4 koně věží, která pokryje napadenou dámu a která je sama chráněná dámskou vazbou pěšce na h3, za nímž stojí na stejném sloupci s černou dámou bílý král. Naštěstí dáma měla i jiná, lepší pole, kam se hnout, aniž by to bílého stálo figuru, a tak se neštěstí nekonalo. Černý pak s ohledem na stav času na hodinách nechtěl pokoušet osud a nabídku remízy přijal. V partii s Kamalem Jarrahem, se kterým jsem v minulosti sehrál dvě dost divoké partie, z nichž tu první na pražském Openu před dvaceti lety jsem efektně vyhrál, zatímco v té druhé, hrané na Mahrle tak před deseti lety jsem byl bit jako žito, se hra po delším teoretickém úvodu díky bílého uhnutí z hlavní teorie celkem rychle vyrovnala, ale při zablokovaném centru i dámském křídle (s výjimkou otevřeného c-sloupce ovládaného mými figurami) nebylo moc jak hrát na výhru, pokud by se bílý nezbláznil a nevrhl se do nějakého bezhlavého útočení na královském křídle, po kterém by se hra otevřela pro mé dva střelce nebo po kterém by polevila ostraha bílého nad poli na c-sloupci, po kterých by mohly černé těžké kusy s úspěchem proniknout do bílé pozice. Na vlastní aktivitu na královském křídle pak černý mohl jen těžko reálně pomýšlet vzhledem k alokaci figur a konfiguraci pěšcových řetězů. Navíc jsem byl dost unavený a taky lehce nastydlý, takže nebyl žádný důvod k tomu, abych nabídku remízy odmítl a pokoušel se objektivně vyrovnanou partii nějak násilně lámat ve svůj prospěch, což může dopadnout a často dopadá špatně.

Autor: Honza Č.

Diskuze k článku

Zatím nejsou vloženy žádné příspěvky


powered by Ondřej Veselý (C) 2004 - 2018