.: PŘIHLÁSIT SE :.

NickName: 

Heslo: 


Zaregistrovat se

.: KONTAKT :.

email

Články

Jak jsem hrál ve II. etapě (Honza Červenka)

Stručný komentář k mému výsledkově nevalnému účinkování v turnaji.

Hodnotit můj konečný výsledek v letošní II. etapě (19. místo při zisku 50 % proti soupeřům s elem v průměru skoro o stovku nižším) jinak než jako hanebný neúspěch je dost obtížné. Ale na druhou stranu zas tak moc rozmrzelý z toho nejsem, protože jsem si docela dobře zahrál a protože konečný výsledek trochu ovlivnila smůla. Pro 3. kolo jsem si pořídil pěknou chřipku nebo něco podobného, přičemž ani 4. kolo jsem nehrál zcela uzdravený – obě partie jsem prohrál, v té ze čtvrtého kola jsem přitom v zahájení odmítl remízu a dost dlouho to vypadalo z mého pohledu nadějně. Třetí a poslední porážku jsem utrpěl v osmém kole s velmi mladou Janou Sochorovou, která už teď hraje minimálně o třídu a možná i dvě lépe, než jaké je její aktuální elo, a o které může být v budoucnu dost slyšet. Také v této partii jsem zpupně odmítl remízu a byl jsem za to po zásluze potrestán.

 

 

Samotný turnaj začal skvěle – dvěma výhrami. V prvním kole jsem hned vyfasoval zástupce „sovětské šachové školy“ Karena Sargsjana, kterého jsem se trochu obával, protože mě kdysi v družstvech porazil, a kterého jsem bílými v sicilské udolal ve 42. tazích po téměř bezchybném výkonu. Ve druhém kole jsem pak černými sehrál zcela „jednokusovou“ partii s Jaroslavem Strakou. V Tartakowerově obraně dámského gambitu se soupeř rozhodl nejít do „visících pěšců“ a místo toho nastoupil na královském křídle proti rošádě. Protihra v podobě nástupu pěšcové majority na dámském křídle a série přesných manévrů černých figur spojujících obranu s vlastním útokem ale bílý atak eliminovala a převaha na dámském křídle pak osud partie rychle rozhodla.

 

 

Tahle výhra mě ovšem „katapultovala“ na první desku, kde jsem se ve třetím kole srazil s nejvýše nasazeným a v první půlce turnaje v mimořádné pohodě hrajícím Vladimírem Křivánkem. Partie, v níž jsem opět dostal černé figury, se předehrávala ve Vršovicích, kde se hrála III. etapa, protože soupeř měl následující týden odjet mimo Prahu. Bohužel, k partii jsem musel nastoupit s vysokou teplotou, úpornou bolestí hlavy, ucpaným a kapajícím nosem a zcela nevyspalý (ráno v den partie jsem ještě navíc měl „to potěšení“ poskytovat naživo rozhovor pro české vysílání BBC o jednom výzkumu, což znamenalo, že jsem musel vstávat už někdy před pátou hodinou.) Partie skončila tak, jak za tohoto stavu věcí nutně skončit musela. Soupeř mě s „vídeňskou“ lehkostí a elegancí kombinačně zapíchl v 28 tazích, což mimochodem bylo o osm tahů později, než jsem před samotnou partií očekával. Ve čtvrtém kole jsem hrál bílými proti Petrovi Žalskému. Hrála se Winawerova varianta francouzské obrany, soupeř mi v desátém tahu nabídl remízu, kterou jsem odmítl, vznikla dost komplikovaná a opticky pro bílého velmi nadějně vyhlížející pozice, kterou však pan Žalský velice dobře bránil a postupně přešel do protiútoku. Nakonec se mi hra začala vymykat z ruky a pozice rozpadat. Po časové kontrole jsem si už v beznadějné pozici zoufalou obětí zkrátil vlastní trápení a po 38. tahu soupeře jsem se vzdal.

 

 

Po sérii čtyř partií s rezultativním výsledkem přišla série tří remíz. V pátém kole jsem opět bílými velmi agresivně nastoupil v Najdorfově variantě sicilky proti Pavlovi Puchmajerovi. Nejprve jsem obětoval pěšce, pak figuru a když partie končila, měl soupeř na šachovnici o věž a dvě lehké figury více, ale celý ohňostroj mi nevynesl víc, než věčný šach. V šestém kole, které se kvůli nějaké schůzi SK Oáza nehrálo v tradiční hrací místnosti, nýbrž v hotelové restauraci, proti mně Tomáš Boška rozehrál skotský gambit ne zcela tradičním způsobem a po desátém tahu už stál bílými dost podezřele a jak se po partii ukázalo, v jednu chvíli dokonce jasně na prohru. Já jsem, bohužel, ten elegantní „zvedák“, který by po vynucené cca šestitahové variantě nechal bílého minimálně bez figury, minul, místo něj jsem zahrál jiný „vyhrávající“ tah, po kterém ovšem soupeř měl sice jedinou, leč, jak se ukázalo, plně postačující obranu, pozice se vyrovnala a po 21. tahu mi soupeř nabídl remízu, kterou nebyl žádný rozumný důvod odmítat. V sedmém kole, kdy jsem měl bílé proti Martinu Barotkovi, přišel další Najdorf, ve kterém jsem chtěl na soupeře vletět, jenže jsem se dopustil jedné vážné nepřesnosti, když jsem špatně odhadl výsledek taktické zápletky. Po ní se pozice zjednodušila, přičemž soupeři zůstaly aktivnější figury, byť s lehce horší pěšcovou strukturou. Mohla mě čekat dost nepříjemná pasivní obrana v koncovce, ale po svém 21. tahu mi soupeř poněkud překvapivě nabídl remízu, kterou jsem po dlouhém přemýšlení, proč to vlastně udělal, přijal. Pravda je, že na tom nebyl moc dobře s časem (cca 4 minuty do časové kontroly a 9 tahů), takže to možná byl ten důvod.

 

 

V osmém kole pak přišla ta „potupná porážka od malé holky“. Jana Sochorová, jedna z dorostenců, kteří do turnaje vstoupili od třetího kola, prošla turnajem bez porážky se ziskem 5 bodů ze 7, přičemž soupeři měli elo v průměru o 150 bodů vyšší. Na vlastní kůži jsem se přitom přesvědčil, že už teď ve 14 letech hraje hodně dobře, a to se určitě bude ještě dost zlepšovat. V samotné partii (já hrál černými) se pouze v zahájení projevila její přeci jen menší zkušenost, když v jednom okamžiku nevyhmátla slabinu mojí výstavby. Přehozením tahů vznikla Grünfeldka se Sf4 a e3, ve které jsem si tak trochu zaimprovizoval a rozehrál cosi na způsob meránské varianty, což mě mohlo při přesné hře bílé dostat do svízelné situace. Soupeřka sice začala správně, rozhodla se zafixovat mi na c6 slabého pěšce, ale přehlédla přitom možnost elegantního osvobozovacího obratu založeného na vazbě po dlouhé diagonále h8-a1, kterému se, jak po partii ukázal Fritz, ovšem dalo jedním přesným tahem předejít. Pak už jsem stál dobře, alespoň načas, a v té době jsem – asi oprávněně – odmítl soupeřčinu nabídku remízy. Jenže soupeřka hrála neobyčejně rychle a navzdory tomu velice dobře. Před časovou kontrolou jsem měl i díky tomu už citelné potíže s časem a při přechodu do koncovky věže a dvou lehkých figur s dvojicí střelců jsem se dopustil taktického přehlédnutí, po kterém se soupeřčina věž usadila na sedmé řadě. Pak už následovala série obdivuhodně přesných manévrů soupeřky, kterým za oběť padl nejprve jeden a posléze ještě druhý pěšec. Při jeho odběru jsem sice výměnami vytvořil koncovku nestejných střelců, ale i s tou si malá Jana s přehledem poradila.

 

 

V posledním, devátém kole, kdy jen výhra mě mohla vrátit alespoň na těch mizerných 50 %, mi los nadělil dalšího z nevyzpytatelných „mlaďasů“, Martina Muzikáře. Ten trochu nešťastně prohrál na čas s Radimem, když asi stál lépe, a i jinak docela „válel“, hlavně černými, kterými do posledního kola hrál čtyřikrát dračí variantu sicilské, přičemž jednou efektně vyhrál a třikrát remizoval. Pochopitelně, já měl mít proti němu bílé, a tak jsem dlouho přemýšlel, co proti němu budu hrát. I když osobně se hrát proti dračí nijak nebojím, přeci jen mi připadalo rozumné pokusit se „dát soupeři šanci“ zahrát si černými něco jiného, což stoprocentně vyšlo. Začal jsem partii stavět nejprve jako zavřenou sicilku s jedním jezdcem na c3 a druhým na e2 a ve chvíli, kdy soupeř „neuváženě“ zahrál e6 znemožňující dračí variantu, s radostí jsem hru převedl do otevřené sicilky, která z Tajmanova přešla do základní pozice Svěšnikova. Velmi rychle se ukázalo, že tohle zahájení není zrovna parketa mého mladého soupeře, a tak jsem brzy získal značnou poziční převahu. Z ní jsem vydoloval nejprve jednoho a posléze ještě druhého pěšce. Vznikla přitom koncovka dámy a věže, v níž bylo ještě potřeba najít několik velmi precizních tahů, které eliminovaly nepříjemnou aktivitu soupeřova páru těžkých figur. Nakonec vznikla dámská koncovka, kterou jsem až na pár nepřesností majících čistě jen estetický význam dotáhl bez potíží do vítězného konce a dosáhl na 50 %.

Honza Č.

Autor: -


powered by Ondřej Veselý (C) 2004 - 2024