.: PŘIHLÁSIT SE :.

NickName: 

Heslo: 


Zaregistrovat se

.: KONTAKT :.

email

Články

Zanechání šachu

Kdy? Jak? Proč?

Tři kratičké otázky. Pokusím se na ně odpověď. Proč já? Inu, proto, že jsem se rozhodl zanechat šachu, a tak si, s tvým dovolením, milý čtenáři, osobuji právo o této existencionální problematice chvíli (pár odstavců) mudrovat.

KDY?
Zanechání šachu může každý šachista provést kdykoliv. Zpravidla ho takové pochmurné/osvobozující (nehodící se škrtněte) myšlenky napadají a hlodají po nějaké obzvlášť vypečené a důležité prohře, popř. po série proher, nezdarů, výprasků, blamáží a trapasů. Od pohrávání si s myšlenkou k realizaci vede dlouhá, a pro většinu šachistů nekonečná cesta. Hlodavec volající do šachistovi hlavy nepřetržitý proud slov „Zanechej šachu! Zanechej šachu!…“ může fungovat a hlodat dlouhé měsíce, v mém případě to bylo několik let. Snaha přebít neblahý pocit „mně-to-nebaví!“ zvýšenou aktivitou, ať hráčskou, či organizačně-funkcionářskou zpravidla nefunguje, a ani já jsem nebyl výjimkou. A tak napínaná struna v jednom okamžiku praskne, ucho se trhá, pohár přetéká atp.

Mít pocit „mně-to-nebaví“ zpravidla k zanechání šachu nepostačuje (protože může časem zeslábnout), je třeba ho doplnit navazující myšlenkou „proč nedělám něco jiného“, a když se objeví „něco jiného“, pak je vyhráno – protože díru, kde ještě nedávno byly šachy, lze zaplnit něčím jiným.

Tedy: Zanechejte šachu tehdy, když vám poleze krkem (a i jinudy) a bude mít za něj připravenu nějakou rozumnou náhradu.

JAK?
Kdo zanechává šachu, se musí rozhodnout, zda tak provede zcela, nebo jen částečně. Já jsem po delším váhání zvolil metodu ZCELA. Váhání probíhalo přibližně takto – ukáži to na jednom fragmentu šachové činnosti – soutěži družstev:
Mohl bych přestat být kapitánem družstva a pouze bych hrál jako řadový člen. Už bych nemusel svolávat ovečky na zápas. Už bych nemusel obsedantně myslet na to, aby někteří hráči omylem neodjeli do Plzně Už bych nemusel vysvětlovat půlce týmu, že jejich účast v tomto zápase je potřebná. Už bych nemusel skenovat zápis o utkání a emailovat ho někam pryč. Už bych nemusel… Nebo naopak: Zůstal bych kapitánem, ale nehrajícím. Nebo bych mohl být takřka nehrajícím kapitánem, který by hrál jen v případě nouze.
Pravidelné DuklaŽurfixy by mohl pořádat někdo jiný, já bych na ně jen občas, podle chuti, nálady a atmosférického tlaku zašel. Na další polovičaté varianty „částečného zanechání šachu“ jistě přijdete sami.

Tedy: Jako nepřítel polovičatých (popř. třetinovitých) řešení, jsem zvolil možnost ZCELA.

PROČ?
Nevím, jak to probíhalo u jiných zanechávačů, nevím jaké důvody budou mít zanechávači budoucí. Mohu promluvit o svých důvodech. Nakupilo se jich v posledních letech mnoho. Mohl bych jmenovat několik zdravotních důvodů – nikterak závažných, ale znáte to: když se to spočítá, tak to nějaký ten kilogram starostí přinese. Chcete příklad? Přibližně deset let trpím poruchou spánku. Jsou noci, kdy usínám velmi obtížně, a následný den je moje „mrtvost“ citelná. V mé šachové praxi to probíhalo takto – nedávný příklad: Hrajeme soutěž družstev, důležitý zápas – klíč k celé sezóně, a co čert nechtěl – za stavu 3%-3% zůstávám před gilotinou já, můj sympatický soupeř a lepší (pro mne) věžovka. A také oba dva týmy (skoro celé) okolo. A já si náhle uvědomím, že po tomto zážitku – ať dopadne jakkoliv – přijedu domů a opět celou noc neusnu. A zítra musím do práce a čeká mne za prvé, za druhé, za třetí. A jak to dopadlo? Věžovku jsem nevyhrál, a tak jsem prohrál celou sezónu (jak „své“ Dukle C, tak i Dukle B), celou noc jsem nespal, druhý den jsem nesplnil ani za prvé, ani za druhé, ani za třetí. Z takové situace nevytěžíte ani ždibík uspokojení… Tento spací problém se letos začal projevovat i v obráceném gardu. V neděli ráno jedeme hrát ligu do D. důležitý zápas a kapitán M.M. mne nominoval na 8. desku. Nikoliv pro mou formu, ale proto, že nikdo jiný není. V noci ze soboty na neděli usínám neklidným spánkem okolo půl třetí, a není to proto, že bych se poctivě připravoval s rybkou nebo frycem. Je to proto, že se nedělní partie bojím…

Po padesátce jsem si ujasnil jednu důležitou věc – slovy Monty Python: No time to lose! Snažím se dělat (a ztrácet čas) pouze věcmi, které
A) souvisí s mojí rodinou
B) vydělávají peníze
C) přinášejí radost, potěšení a uspokojení

Ať šachy převaluju ze strany na stranu, obracím je na ruby a zpátky na líc, tak se do žádné z těchto rubrik nevejdou. Nebaví mne ani přehrávání partií, on-line vysílání z turnajů atp, živé komentáře, i když jim chvílemi rozumím... Na jaře jsem z hrůzou (poslední kapka!) zjistil, že mne nebaví ani přátelské setkávání v HrmDukla na DuklaŽurfixech. Samozřejmě: rád poklábosím s tím i oným a dalšími, ale proč s nimi do omrzení popotahovat na šachovnici stále stejné pircky, sämische, anglické, zavřené sicilky a věžovky ?

Tedy: šachy se z rubriky C) někam vytratily. Nemohu vyloučit, že se tam ještě někdy zasunou, pokud se tak stane, dám včas vědět.

Přeji vám jen to nejlepší, v životě i za figurkami
Petr Sýkora

P.S. V dodatku dobrá zpráva (pro mne a snad i pro vás): Administrování těchto stránek převzal obětavě Mirek Muroň, který vše důležité pochopil, Mirku díky!

Autor: PeS

Diskuze k článku

Mirek

Tak vidím, že se u mých vrstevníků (Petr + Petr jistě prominou, že je házím do stejného pytle, byť naše datum narození nemá stejný letopočet) hromadně rozmáhá nakažlivá choroba - nechuť hrát šachy.
Cítím proto potřebu napsat pár slov o tom, PROČ JÁ ŠACHY HRAJU A HRÁT BUDU. Je třeba postavit hráz proti té rozvratnické propagandě, že.

Ještě než se dostanu k jádru problému, chci zdůraznit:
 je mi moc líto, že někteří mí druhové na šach zanevřeli
 chápu jejich motivaci a vím, že s tím nemohu udělat vůbec nic
 tajně (no teď už veřejně) doufám, že časem třeba své rozhodnutí přehodnotí

Šachy hraju od školních let a velmi brzo jsem pochopil, že mistrem světa nebudu. Přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem se je naučil brát jako čistou zábavu - to je moje první motivace. Vyhraju - dobrý, nevyhraju - nic se neděje. Pořád mne moc baví, jak je každá partie jiná (hrajete variantu, kterou jste hráli už stokrát, a stejně se z toho vyvine něco nového a máte nad čím přemýšlet).
Ono je moc důležité (zvlášť v našem vyšším středním věku) něco AKTIVNĚ dělat. Jistě, klidně to může být práce na chalupě, OK, ale člověk musí mít něco, čím se udržuje v kondici - to je druhá motivace.
Svět kolem je často nehezký - politika, problémy v práci, občas s někým pohádáte, … Když hraju šachy, (skoro) na všechno zapomenu. Navíc vydařená partie je něco, na co můžu vzpomínat, když je život zlý. A to je moje třetí motivace.
A konečně čtvrtý důvod - potkávám se zde s mnoha inteligentními lidmi, jistě mi dáte za pravdu, že vzorek populace hrající šachy je přeci jen nadprůměrný. A pokecání v hospodě po žurfixu či po utkání je pro mne obvykle pozitivní a často inspirující zážitek.

A tak, dožiji-li se důchodu, věřím, že si ještě zahraji i nějaký turnaj a nejen družstva.

16.07.2013 22:40

kása

Ahoj,

Díky Petrovi za skvělou analýzu a úvahu , na jejíž úroveň je těžké navázat a reagovat.

Nicméně o reakci přemýšlím asi týden a konečně se k ní dostávám.

Je zajímavé, jak generačně podobní 50+ (bez mladých milenek) se dostáváme k podobnému závěru (některé příčiny se u nás protínají, některé jsou trochu jiné).

Jinak Petr vyjádřil z čistého nebe to, o čem Roman mluví už asi rok- neuspokojení z šachů.

I mne to přimělo si uspořádat myšlenky, a souhlasím s heslem No time to loose a 3 kategoriemi, které by měl člověk dělat.

Kategorie A- podobná jako Petr a Roman. Před 10 lety při přestěhování jsem měl sen, že kluci budou hrát šachy a budu s nimi trávit společně čas na šachách. Ale chlapci se my vysmáli a dali se na fotbal. V důsledku toho naše rodinné víkendy jsou tráveny vesměs na fotbalových hřištích (každý z nich kromě hraní za svou věkovou kategorii zasakuje i za starší). A pokud si mám vybrat se jít podívat na děti a prožívat s nimi fotbalové utkání či jít na šachy, první varianta jasně vítězí.

Kategorie B- je jasná, že šachy jsou drahý koníček- v tom smyslu, že čas jim věnovaný se dá mnohem efektivněji ekonomicky využít-alespoň v mém případě

Dle Petrovi kategorie C je ale - nejpodstatnější- zjištění, že

a/vůbec mne nebaví se snažit někoho porazit („namastit“) ,.jak uvádí Roman. Poslední rok jsem byl nejspokojenější, když jsem mohl přijít, dát partii v zahájení na remízu a jít domů. Což o něčem také svědčí

b/jsem si vědom své klesající výkonnosti, a pokud bych s tím chtěl něco, dělat, musel bych se šachům věnovat , přehrávat si partie, sledovat zahájení , učit se typové plány . A protože to nedělám, tak s výjimkou zahájení provázející mne od dětství (díky Mirku, Jirko Plešku ) po několika tazích nevím, co tahat, a vymýšlet standardní rozestavení a plány u šachovnice je už pozdě. Naprosto nezadržitelný pokles mé výkonosti (a nezaslouženě méně výrazný pokles mého Ela) se nezdá bez časových investic reversibilní , a tak nepochybně nebudu následovat Jardu či Radima, kteří zřejmě nyní v 50+ hrají šachy teď nejlépe , jak je kdy hráli.

Volný čas tedy chybí, v šachách už uspokojení nenacházím již několik let, a poslední moje roky byly spíše ve smyslu „povinnosti“ zaplnit místo na soupisce či v rámci příjemného společenského setkávání s kamarády.

V jednom našem domácím oblíbeném filmu říká jedna z představitelek na otázku, co chce koupit : „Nechci, co potřebuji ,ale chci co chci“- a i já jsem si řekl, že v šachách je čas přestat plnit povinnosti (které jsou ode mne očekávány- jako zaplnit soupisku či nastoupit na zápas , když jiní nemohou).

50+ opravdu asi přináší sebereflexe a změny- už jsem si zajistil permanentku do „Fitka“ a zakoupil literaturu osobnostního rozvoje – uvádím názvy název některých knih osobnostního rozvoje –„Stop prokrastinaci „, Zen a hotovo, Zbraně vlivu a další . Pozn. Kniha Jak sbalit ženu 2.0 mne (a překvapivě i mé syny) zaujala méně, než jsem předpokládal..

Doufám, že v rámci mé další akce 50+- kompletní rekonstrukce chalupy, kde by komfort měl splnit i požadavky těch, co jsou zvyklí se nechat hýčkat a kam předpokládám často jezdit, bychom se mohli vídat s mými „souputníky“ a jejich rodinami i tam.

Ať šachy hrají ti, které to baví, kteří jsou na vzestupu ,chtějí hrát a baví je to, a ne ti, co zjišťují, že hrají spíše z povinnosti k družstvu a dalším kamarádům.

Proto rovněž oznamuji kapitánům šachových družstev, ať se mnou dále na soupisky nepočítají.

Těším se, že se s vámi budu potkávat na ev. nešachových aktivitách.



Petr

13.07.2013 13:42

Radim

V dikusi s jedním nejmenovaným mladším klubovým kolegou jsme se krátce dotkli problematiky zanechání šachu a jeho hláška na můj dohad, že jde zřejmě o jeden z projevů krize mužů věku 50+, byla kouzelná: "Lepší je pořídit si mladší milenku, než zanechat šachu". Ocenil jsem jeho názor jako velmi zajímavý a on ještě dodal: "To jste pěkní kamarádi, že jste mu to neporadili!".
Tak tedy Petře, co ty na tento inspirativní nápad? Řekl bych, že aspoň proti nespavosti by to mělo zabrat.

11.07.2013 14:20

richtrk

Cau,
sakrys, to mne mrzi ,-(, ale koukam, ze to mas celkem srovnany, tak ti jen popreju, at se ti dari. Jeste bych ti chtel rict, ze to, jak jsi se o Duklu staral at uz o web, nebo o ctvrtky, byl jeden z duvodu, proc jsem si pri prestupu do Prahy vybral prave Duklu, takze za mne, jedno velke DIKY. Karel

10.07.2013 15:08

klapacius

Ahoj, Petře.

Oba jsme došli ve stejnou dobu na sobě nezávisle ke stejnému rozhodnutí. Také tvrdím „nikdy neříkej nikdy“ a možná se třeba až v důchodu, když si budu chtít provětrat mozek, k šachu vrátím. Chtěl bych být od příští sezóny registrován jako neaktivní hráč.

Nemíním na šachy úplně zanevřít, občas se zajdu podívat na nějaký mač a asi si i sem tam něco přehraji z internetu.

Kdybych to měl shrnout, proč končím, tak jsou to asi následující důvody:

- Už několik let cítím výraznou silnou nechuť si jít ve všední po pracovní době zahrát soutěžní šach. Asi se to prolíná s profesními a rodinnými záležitostmi, tak jak o tom píšeš ve svém příspěvku. Člověk prostě nemůže po práci jen tak z ničeho nic "vypnout" a koncentrovat se na úplně jinné věci. O víkendu je to lepší, ale také nic moc.
- Současné šachy, tak jak se hrají - samé pevné nedynamické pozice s dlouhým pošupováním a vyčkáváním a útěky od teoretických pozic mě prostě nesedí a nebaví mě. Já jsem nikdy neměl a nemám energii ušoupat soupeře v padesátém a dalších tazích. Mně se líbí šachy, které se hrály zhruba mezi padesátými a osmdesátými léty minulého století a to, co se hraje dnes, tomu vůbec nerozumím. Chybí mi šachové vzory. Současný šachový pragmatismus honby za jedničkou v turnajové tabulce a honby za přírůstkem ELO koeficientu udělal z šachů pouze arénu pro gladiátory. Píše se už jen o tom, kolik kdo uhrál bodů, ale ne už o tom jestli hraje hezké šachy a o tom, čemu Kasparov říká "šachová kultura". Honba jen za výsledkem, je ale, bohužel, typický znak komercializace dnešního sportu.
- Někdy si říkám, že vlastně už ani nemám chuť někoho porazit a něco si v tomto ohledu sám sobě dokazovat. Chybí mi prostě ta „výzva někoho zmastit" a následkem toho mít příštích pár dní dobrou náladu. K dobré duševní pohodě mi stačí si večer otevřít notebook a zahrát si Mahjong nebo pasiáns „Pavouk“.
- Zdravotní důvody u mne ? No, nevím. Před pár lety jsem začal brát prášky proti vys. tlaku. Připadá mi, že ve mne ty prášky potlačily potřebnou agresivitu ve hře. Naopak, ale pomohly mi zbavit se napětí po ukončené partii a klidněji usínat.

Tak se měj hezky a doufám, že se někdy uvidíme nejenom v roli diváků na šachových akcích.

Roman.

10.07.2013 13:48


powered by Ondřej Veselý (C) 2004 - 2018