.: PŘIHLÁSIT SE :.

NickName: 

Heslo: 


Zaregistrovat se

.: KONTAKT :.

email

Články

Jak probíhala losovací schůze pražské soutěže družstev

Losovací schůze se uskutečnila ve čtvrtek 11.12. na tradičním místě, v HrM Vršovic a její průběh byl natolik iracionální, fascinující a sofistikovaný, že by byla škoda na ni zapomenout.

Asi se ptáte, proč píšu o něčem tak fádním jako je losovací schůze, navíc taková, kde se vůbec nelosovalo, protože jednotlivé týmy přeboru Prahy družstev už měly svá čísla a skupiny centrálně přiděleny. A proč s tím přicházím tak pozdě, vždyť se to odehrálo před třemi týdny…

Inu, je to proto, že příhody a děje viděné, zažité a pocítěné na této schůzi zůstaly dlouho v mých očích, uších, mozku a žaludku. Nebyly přehlušeny ani předvánočním shonem, ani vánoční pohodou, ani náročnými pracovními a rodinnými úkoly, kterými jsem byl na konci roku obtěžkán. Prostě to musí ven! A proč až teď? Je to proto, že jsem si dal závazek, že sepisování tohoto referátu odložím až po vánocích, třeba ze mne mezitím zloba, frustrace, marnost a škodolibé pobavení vyprchá a já to nebudu muset sepisovat.

Nevyprchala.

Jak taková pražská družstevní losovací schůze vypadala ještě nedávno (naposledy v prosinci 2007)? Co moje paměť sahá bylo to stále stejné, nudné, rychlé a efektivní. Losovací schůze se tomu říká z historických důvodů, protože žádné losování se neděje (na rozdíl od soutěží vyšších: např. ČNL). Důvod je jednoduchý. Každý pražský oddíl má striktní požadavky na protičísla a součísla, aby se jejich jednotlivé týmy v malých HrM nepomlátily. Proto se pořadová čísla týmům nelosují, ale opatrně (pravděpodobně v součinnosti s metodou konečných prvků, metodou nejmenších čtverců a metodou nejnižšího odporu) přidělují, aby “to nějak rozumně” vyšlo. V HrM Vršovic se vždy sešli zástupci všech pražských oddílů, zpravidla první prosincový čtvrtek v 17,30. Šéf STK Jan Kropík nás (cca 40 lidí) přivítal, chvíli držel řeč o tom, jak soutěž proběhne, zda jsou nějaké změny proti loňsku, na co si mají kapitáni dávat pozor atp. Pak byla rychlá diskuse typu “Pozor! DA Praha už nehraje na náměstí Kulaté revoluce, ale v Karlíně za viaduktem…”. Následně si Kropík jmenovitě oddíly volal k sobě ke stolu, předal jim soupisky družstev, rozpisy jednotlivých skupin a následně do soupisek povoloval hostování a dodatečné registrace. Všechno to rychle odsýpalo, během hluchých míst mohl každý pohovořit s kamarády a známými a celé se to završilo po hodině, maximálně po 70 minutách.

Tak to bylo, co moje vzpomínky sahají. Letošní losovací čtvrtek však proběhl jinak… Letošní losovací čtvrtek (11.12) měla moje žena svátek. Domluvit rodinnou oslavu v naší rodinně plné postpubertálních, značně společensky vytížených dvou dcer není jednoduché. Nakonec jsem oslavu zafixovali na losovací čtvrtek, s tím, že losovací schůze bude mít obvyklý průběh a nejpozději v 19,30 jsem doma.

Buchecchééé!

Při čtvrtečním poledni jsem ještě letmo nahlédl do propozic, abych se ujistil, že “losovačka” začíná v 17,30. S překvapením jsem zjistil, že v propozicích není stanoven začátek schůze, jen její datum. Rychlý telefonát na Jirku Matysku. Ten se podivil, čemu se divím, že schůze začne jako každý rok – v půl šesté. (Jirka na tyto schůze chodí proto, aby tam zaplatil za DA/Duklu vklady, jsa pokladníkem). V 17,29 přicházím před zhasnutou HrM Vršovic. Naštěstí tam už stojí malý hlouček kapitánů a činovníků a mezi nimi Jirka M. “Že by to začínalo až v šest?” zazní pochopitelná otázka. Prý snad ano, ale – a teď pozor – v šest nemá začínat “losovací” schůze, ale schůze nějaká jiná (?!) a losovačka bude až po ní. “Jak po ní?” vzdechnu. A vzpomínám si, že loni to bylo tak, že po skončení losovačky v 18,30, kdy se HrM Vršovic vyprázdnila, začala opravdu ještě nějaká jiná schůze… Z narážek se dozvídáme s Jirkou M. krutou pravdu. Pořadí obou schůzí je letos otočeno, právě proto, aby ta první, vlastně loni druhá, mohla být letos první, a tedy hojně navštívená.

Asi se ptáte, co to mělo být za tu druhou, skrytou schůzi: Ač jsem se ji zúčastnil (viz níže), tak pořádně nevím. Možná se to jmenovalo “Konference pražského šachového svazu”, ale kdo ví…

Jirka na nové skutečnosti reaguje rázně. “Já tam vlastně nemusím být, když jenom platím… Já ty peníze dám Rudovi Soukalovi a pojedu domů”. Rychlý telefonát Rudovi. Ten se nachází 17 metrů od nás, v hospůdkobaru přímo pod vršovickou HrM, kde u vyšeptalého piva čeká na tu “druhou”, vlastně první schůzi. Jirka mu předá peníze, pár pokynů, a tradá z kopce dolů na vršovické nádraží a hajdy domů do pyšelské pahorkatiny. Šťastný to muž! Byl doma dříve, než ta “druhá”, vlastně první schůze začala!

17,45: Ruda mi vysvětlil, co se děje. Ano, skutečně od 18,00 se má konat jakási konference, on na ní jde jako zástupce Dukly, bude tam za Duklu hlasovat, já na té schůzi být nemusím, protože nemám hlas – Dukla jako menší oddíl (podle počtu členů) má jeden hlas, větší oddíly mají hlasy dva.

17,55: Ruda dopil a odcházíme do HrM Vršovic, už se svítí a můžeme dovnitř. Rychle telefonuji ženě, říkám, že schůze se asi protáhne, udělám, co budu moci, abych to domů do půl osmé stihl. Dozvídám se, že bych mohl při pozdějším příchodu nezahlédnout oblíbený, dcerkami připravený krtkův dort…

HrM je zaplněna k prasknutí, naproti si sedá Petr Matějka, první dobrá zpráva dne, mám si s kým pokecat.

18,40: Schůze, ta druhá, vlastně ta první, přesněji ta nelosovací, co měla začít před 40 minutami, začíná. Ani Petrovi Matějkovi není do řeči, a to je co říci! Chvíli se zdá, že to snad půjde rychle. Ale to byl jen mžik… protože pak někdo u předsednického stolu řekl, že je mu potěšením u nás přivítat Nejvyššího a předal mu slovo. Vstal člověk, který mi byl povědomý, pouze jsem nebyl schopen si ho nějak utřídit. Ještě než dopovstal, špitl Ruda Soukal strašlivou prognózu: “To bude na dlouho!”

Bylo to na velmi dlouho, avšak bylo to svým způsobem příjemné, protože mne zaplavil pocit, že jsem o pětadvacet let omládl. Spadl jsem do doby, kdy o přestavbě jsme mohli jenom snít! Dikce, sémantika, gesta, syntaxe, myšlenkový náboj, sebechvála, prázdnota… to vše jako kdyby nám Nejvyšší přinášel z těch dávných dob. Mohl jsem se zvednout a odejít do předsálí a tam vyčkat, než tato schůze skončí, avšak nemohl jsem; jako fascinován jsem hleděl do blba a nechal na sebe dopadat zbytečná slova. Ačkoliv to bylo nepravděpodobné, proslov Nejvyššího skončil, jediné, co jsem pochytil, byla zajímavá myšlenka, která by se ve stručnosti dala formulovat takto: “Šachisti nemají peníze, protože Sazka Arena!”

19,20: Diskuse. Dotazy a připomínky z pléna jsou trefné a donutili mne nejen poslouchat, ale i slyšet. Odpovědi však kvalitě otázek nestačí. Vrcholem večera je dotaz jakéhosi mladíka, kterého neznám. Dotaz jsem bohužel zapomněl, za to se čtenářům omlouvám, ale noc už řádně pokročila a únava mi nedovolila si udělat poznámku. Jediné, co si pamatuji bylo, že dotaz byl adresný, stručný a skoro určitě směřoval k nějaké nevyřešené kauze. Nejvyšší se zatvářil sveřepě a ostře odpověděl: “O tom nic nevím!” Scházel jen pokyn, aby si příslušníci drzého dotazovače zjistili…

19,31: Telefonát ženě, sděluji ji, že ještě nejsem doma, že nejsem ani na cestě, a to proto, že jsem na schůzi, která předchází schůzi, na kterou čekám a která ještě nezačala! Žena mi vyjádřila soustrast, nebo mi možná vyčetla, že nejsem doma, nevím, moc jsem ji nerozuměl, protože měla plnou pusu – pravděpodobně krtkova dortu!

19,40: Nemám sílu se podívat na display mobilu, abych zvěděl kolik je hodin. V sále se řeší závažné dilema, jak zvýšit nějaké poplatky, aby svaz mohl fungovat. V debatě mezi plénem a předsednickým stolem se odhalují zajímavé dílčí skutečnosti, např. jak se peníze přelévají mezi oddíly, krajskými svazy a Svazem s velkým “S”. Chvíli tam, chvíli zpátky, občas se nějaké peníze poztrácí, aby se poté jinde našly, a to proto, že daňové předpisy, tamto, a ono. A pak náhle ta “druhá”, vlastně první schůze končí, jako kdyby se na divadle utrhla opona uprostřed věty.

Jak nás (Duklu) Kropík eviduje? Jako “Duklu”, nebo “ŠO Dukla”, nebo nedejbože “TJ Dukla”, protože na tom záleží, kdy přijdeme při jeho vyvolávání na řadu. Jenže vyvolávání po oddílech se nekoná. Zatímco se předsednický stůl vyprazdňuje, tak si Kropík bere slovo, avšak stačí říci jen: “A teď už můžeme…”, v tom okamžiku se zvednou nedočkavci – v čele s Václavem Klausem ml. – a okamžitě utvoří před Kropíkovým stolem frontu. Naštěstí se chytám včas a do fronty doběhnu na konci její první půlky. Honza Kropík má sice soupisky pečlivě seřazeny, ale to je mu teď – tváří v tvář živelné frontě – nanic.

Vydávání jde z počátku velmi pomalu, protože Václav Klaus ml. s Kropíkem nad každou soupiskou PORGu něco dlouze řeší, taky si to hostování mohli vyřídit jindy, pomyslím si, ale vzápětí se zastydím, protože i já mám na soupiskách několik hostovacích dloužků, které je potřeba Kropíkovou rukou zahladit. Jakmile je špunt značky PORG odstraněn, šoupá se fronta o poznání rychleji a veseleji.

20,10: Ještě jeden člověk, pak Petr Matějka, pak já, potvrdit hostování a rychle domů! Avšak Petr Matějka projeví nepatřičnou zvědavost. Na stole vidí štůsek soupisek přeborové skupiny, neodolá a začne se jimi přehrabovat, aby zjistil, jak jsou poskládána konkurenční družstva. Nedostane se však daleko. “Co se mi v tom hrabete?” zvolá zoufalý Kropík. Přistižený zvědavec rychle zvedne ruce nad hlavu a mumlá omluvu. Soupisky se rozprsknou po stole. Protože se Petr Matějka stále vzdává, sbírám soupisky já a snažím se je porovnat. “Co se mi v tom hrabete! Dejte ty ruce pryč!” Kropíkovy výčitky jsou stříleny po mě. Ach bože, co mne ještě čeká?

20,13: Konečně dostávám vytoužené soupisky Dukel BCDE do ruky. Už zbývá jen tři kropíkovské máchy perem - potvrzení hostování a je hotovo, je hotovo, je hotovo! “Ještě bych potřeboval potvrdit tady ta hostování…” “… tak si s tím počkejte, až budu hotov! Ať nezdržujete!” zní Kropíkova tichá, avšak důrazná odpověď. Ohlédnu se, za mnou je fronta čítající patnácti hlav. Mohl bych uhodit pěstí do stolu a něco zakřičet. Třeba: A ostatní mohli zdržovat? Mohl bych Kropíkův stůl rázně převrátit. Mohl bych diskutovat, medově i drze. Mohl bych bolestně zavýt. Mohl bych všechny papíry, co jich mám na dosah, zmačkat a roztrhat. Mohl bych cokoliv a vím, že by mi Bůh odpustil. Místo nějaké destrukce jen rozhodím rukama, zamumlám “respektuji!” a jdu si sednout na své místo.

20,55: Vyřízeno, vycházím z vršovické HrM, příjemný pozdně-podzimní den se kdysi dávno změnil v lijavec předzimní noci. Vlhnu. Tramvaj nejede.

21,55: Na Velké Ohradě hustě a mokře sněží, brodím se studenou čvachtou. Ještě že to neklouže.

22,05: Happy end! Doma mne vítá rodina a sděluje mi, že na stole mám kousek krtkova dortu.

P.S.Věnujte vzpomínku Honzovi Štachovi, který to takřka celé prožil mlčky po mém boku.

Autor: PeS


powered by Ondřej Veselý (C) 2004 - 2024