Články

Aurora - Dukla C 6-2

Krátce, jen tři dny, trvala naše euforie po zápase s LISOU… Pondělní večer na Auroře nás velmi rozesmutnil. Aurora je zvláštní tým, vepředu má pět velmi silných šachistů, a zbytek tvoří mládež, popřípadě naprostá mládež. Jak zápas dopadne, dost odvisí od toho, jak se Auroří úvodní silná pětka sejde. Je-li kompletní, tak soupeř nemá šanci.

K našemu příjemnému překvapení se sešli jen tři silnoauroráři, pak jejich kapitán, a pak čtvero mládí. Mládenci na deskách 5. a 6. měli věkový průměr 19 let, děti na deskách 7. a 8. dorostli zatím do 9 let. Zápas tedy byl ještě před prvním tahem rozehrán dobře!

Jenže… Miloš Sakař nepřišel na domluvený sraz, protože zaspal. Dostavil se sice do HrMAu docela rychle (cca 20 minut po začátku), ale nepodařilo se mu dostat se do tempa, na konci zahájení přehlédl do očí bijící obrat, ztratil pěšce a následný rozpad jeho pozice skončil v koncovce bez kvality a dvou pěšců. Tato nehoda citelně, až fatálně ovlivnila celý tým, zvláště mne, který to celé musel z vedlejší šachovnice sledovat.

Než Miloš definitivně prohrál, stačili Jirka Matyska a Martin Rexa zavléci své dětské soupeře do koncovek, kde provedli rychlý a účinný sběr všemožného materiálu. Dvoubrankové vedení však vzápětí  zmrzačila Milošova prohra. (2-1)

DuklaBorci na prvních třech deskách bojovali statečně a zaslouží kapitánskou pochvalu. Jirka Bauma byl zavlečen do koncovky s izolovaným volným 2P na centrálním sloupci, asi horší, ale hratelné. Pavel Pták hraje partii, které jsem neměl šanci porozumět. Pokaždé, když jsem šel okolo, tak v pozici, pro kterou je slovo „chaos“ zcela nevýstižné, mohl Pavel něco „beztrestně“ vzít. Figuru, třeba, nebo celou věž, nebo i něco jiného. Jenže nikdy nic nevzal, takže ta beztrestnost si asi zaslouží hodně velké uvozovky. Petr Melmuk stojí pevně, i když poněkud stísněně. A k tomu Radim Pospěch (jediný dnes hraje podle ela vyrovnanou partii) má hezké pěšcové centrum, ale soupeř ho vynalézavě oblézá a šteluje se k útoku na mírně poodhaleného bílého krále.  

A k tomu moje (Petr Sýkora) černá pircka… Mladý sympatický soupeř hraje pevnou variantu, kterou není problém černými udržet v remízovém přístavu až do koncovky holých králů. A tak mi nezbyde než konat nestandardní postupy – v tomto případě oběť pěšce za soupeřova důležitého černopolného střelce, jenž je vyměněn za mého nepotřebného koně. Situace z mého pohledu vypadá nadějně, zvláště když kryt bílého krále je ve stavu Pf3,g2,h3. Jen je třeba tlačit a soupeře donutit k chybě. Potwora fryc se pochopitelně mé aktivitě pochechtává, slabá černá pole mu nevadí a hlásí setrvalých +0,5 pro bílého. Jednoduché hrozby mládenec vykrývá, a když konečně způsobí chybu (že to je chyba mi řekne až doma potwora fryc…), tak se leknu, protože je to tah, který jsem neviděl (Dd2-e1), po kterém musím sbalit svou aktivní dámu a z pole h4 prchnout domů na d8. Kdybych byl co k čemu, tak bych možná zjistil, že po výměně dam budou černá pole okolo bílého krále ještě slabší a hrát na výhru se dá i bez dámy. Po výměně dam na e1, která se nestala, hlásí potwora fryc okamžitě +1,4 pro mne. Protože bílý ztrácí za tři tahy kvalitu. Po této mé vratné chybě se už vůbec nechytám a partii dohrávám v těžkém útlumu, protože musím vyhrát, aby byl zápas ještě hratelný. Nemůžu tedy hrát koncovku D+S proti D+J, stále bez pěšce, ale neprohratelnou. Zkouším pěšce dobrat a hrát podivnou dámskou koncovku, (6P na každé straně). Jenže hned dalšího pěcha ztrácím a – finis coronat opus – přehlížím výměnu dam. Pěšcovka bez pěšce je ultratriviální. Když jsem se vzdával, bylo už bodově vyčištěno na stolech 1. až 3. a Radim Pospěch vzdal chvíli po mně. Co se tam všude událo opravdu nevím, a tak vás ušetřím všech těch morbidních podrobností.

Mňo… Můžeme se vymlouvat na velké horko v HrM, na to, že se nešlo rukama opřít o stůl, protože to nebyl stůl, ale volně ložené desky na trnožích, a po i mírném opření hrozilo, že pozici, figurky, hodiny, partiáře a propisovačky na sebe zvrhneme. Přítomnost cca 160tisvazkové Большой советской энциклопедии z roku 1955, která nás ze stěn hypnotizovala svou koženou čerností, obrazy Puškina, Majakovského, Tolstého a Dostojevského, všichni tak měsíc před smrtí, které maloval nějaký obzvlášť realistický malíř,… to všechno – alespoň na mne – působilo neblaze a domů jsem přijel v náladě zvící 7 funusů. Naštěstí mne čekalo – po zapnutí počítače - jedno velmi milé překvapení: Pochvala od předního světového velmistra. Pravda, nebyla ta pochvala za to, jak dobře hraju šachy, ale za něco jiného, co mi v poslední době jde výrazně lépe.

Autor: PeS

Diskuze k článku